Ach, ty můj pse ! Jen Bůh sám ví o rozdílnostech
mezi námi. Cožpak je rozdíl mezi instinktem
a duší rozumnou vládnoucí věcem všem ?
Vždyť mezi nimi je spojení tajemné,
jen On ví, proč tak spoutáni jsme vzájemně.
A jakým soucitem byl asi Pánbůh jat,
když osamělcům dal se ke psům připoutat.
Ne, ať ten něžný cit, co ve tvých očích září,
se smrtí neztratí - tím datem v kalendáři.
Tak jak ani Bůh své světlo nezhasne,
a černé temnotě svitem hvězd říká ne,
stín smrti, krkavec, co sirou nocí kráká,
nezhasí něhu v očích křepeláka,
když umírá na hrobu pána-slepce.
Tak pojďme spolu životem zlým lehce,
za tebe před Bohem se nečervenám.
Vždyť jménem lásky není jenom žena.
Tak tuhle nádhernou báseň jsem si přečetla v knize od Jeana Prieura - Duše zvířat. Napsal ji v devatenáctém století básník Lamartine. Někteří nad touhle krásnou věcí asi ,,zakroutí" hlavou ( pro ty,ale není ). Lidičky, kteří mají své psy jako svoje přátele, jako svoje druhé já, ty určitě potěší a bude se jim líbit. Mě natolik zaujala,že jsem si ji musela ,,vypůjčit" z téhle zajímavé knihy a podělit se o ni s Vámi. Myslím si, že pokud by byli na světě pouze takoví ,,páníčkové",kteří jsou schopni o svém psu napsat takovou nádhernou věc, pak bychom už nikdy a nikde nenašli psa přivázaného ke stromu, vyhozeného z auta a smutně hledajícího svého pána, nebo štěňátka pohozená někde v krabici. Bezmězně a oddaně umí ,,svého" člověka milovat jenom pes. Tu úžasnou lásku bychom měli umět vidět v jeho očích, jen se tam musíme dívat. Ten pohled nám říká - jsi pro mě vším.
