O copaté holčičce

 

  Malá copatá holčička šla s maminkou kolem cizí zahrádky. Najednou za plotem cosi zašustilo a vykoukla černá hlavička odrostlého štěněte německého ovčáka. ,,Bože, ty jsi krásný", zvolala holčička. Vyškubla se mamince a přes plot se mazlila s pejskem. Oba měli velkou radost.

  Pejsek tady bydlel se starým pánem a s tím moc legrace nebylo. Holčičce se ani trochu nechtělo odejít, tolik se jí pejsek líbil. Ale pán neviděl rád, když si jeho psa někdo hladil, většinu času musel být tedy zavřený na dvorku.

  Holčička ještě několikrát k zahrádce zaběhla. Někdy se jí poštěstilo psíka pohladit. Jak pes rostl, stával se psem zlým. Na všechny kolem štěkal a vrčel i na holčičku. To ho naučil jeho pán - nevěřit lidem a nečekat od nich nic dobrého. Maminka zakázala holčičce chodit za pejskem, bála se o ni, nechtěla, aby ji pokousal. Holčička byla smutná, ale co naplat musela poslechnout. Pán už psa na zahradu nepouštěl, každý se ho bál.

  Později si holčička uvědomila, že ovčák nebyl zlý, jen osamělý, smutný a nešťastný, neznal nic jiného než dvůr. Právě tento pes způsobil, že láska ke krásným zvířatům s moudrým pohledem se holčičce usadila hluboko v srdíčku a tam už zůstala.

  Celý další život pořád a všude obdivovala ,,ovčounky", hltala všechny filmy, kde se ovčák jen mihl. Čekala, až přijde čas, kdy i ona bude takového nádherného psa mít. Už tehdy věděla, že t nebude jen pes, ale její druhé já. V uších jí zazněla slova liška z Malého prince od Antonia de Saint - Exupéryho: ,,Stáváš se navždy zodpovědným za to, co jsi k sobě připoutal".

  Uteklo hodně let, černý ovčák už byl v psím nebi (za Duhovým mostem, kam chodí spát všichni pejskové), holčička už dávno nebyla copatá, ani její holčička už copánky nenosila. A tehdy přišel čas, kdy si řekla: ,,Teď, teď je konečně ta chvíle, kdy i já ho budu mít" !

  Když si odnášela to chlupaté, vrtící se klubko domů, vzpomněla si na černého nešťastného pejska. Její pes bude mít jiný život - veselý a plný lásky. Nikdy nedopustí, aby v jeho očích viděla smutek nebo strach.

  A pokud vím, zatím se jí to daří plnit. Z malého štěňátka vyrostl statný pes a poznává vše, co kdysi ten černý hafík neměl: volnost, lásku, toulání přírodou, hry s psími kamarády, taky to, že lidská ruka je tu, aby ho pohladila - hodila míček - podala plnou misku - to, že na světě je přece hrozně fajn. Lásku, kterou dostává, své paničce vrchovatě vrací.

  Tak a tady by měl být konec pohádky, ale není. Pohádka pro ně totiž pokračuje dál..........Pohádka bohužel skončila 22.10.2016...ale v mém srdci je tato pohádka stále...napořád!!!!