Jen pro ty, kteří mají své psy opravdu hluboko v srdíčku
Ach můj pse ! Jen Bůh sám ví o rozdílnosttech
mezi námi. Cožpak je rozdíl mezi instinktem
a duší rozumnou vládnoucí věcem všem ?
Vždyť mezi nimi je spojení tajemné,
jen On ví, proč tak spoutáni jsme vzájemně.
A jakým soucitem byl asi Pánbůh jat,
když osamělcům dal se ke psům připoutat.
Ne, ať ten něžný cit, co ve tvých očích září,
se smrtí neztratí - tím datem v kalendáři.
Tak jak ani Bůh své světlo nezhasne,
a černé temnotě svitem hvězd říká ne,
stín smrti, krkavec, co sirou nocí kráká,
nezhasí něhu v očích křepeláka,
když umírá na hrobu pána- slepce.
Tak pojďme spolu životem zlým lehce,
za tebe před Bohem se nečervenám.
vždyť jménem lásky není jenom žena.
Tak tuhle nádhernou báseň jsem si přečetla v knize od Jeana Prieura - Duše zvířat. Napsal ji v devatenáctém století básník Lamartine. Někteří nad touhle krásnou věcí asi zakroutí hlavou (pro ty, ale není). Lidičky, kteří mají své psy jako svoje přátele, jako svoje druhé já, ty určitě potěší a bude se jim líbit. Mě natolik zaujala, že jsem si ji musela ,,vypůjčit" z té zajímavé knihy a podělit se o ni s vámi. Myslím, že pokud by byli na světě pouze takoví ,,páníčkové", kteří jsou schopni o svém psu napsat takovou nádhernou věc, pak bychom už nikdy a nikde nenašli psa přivázaného ke stromu, vyhozeného z auta a smutně hledajícího svého pána nebo štěňátka pohozená někde v krabici. Bezmezně a oddaně umí svého člověka milovat jen pes. Tu úžasnou lásku bychom měli umět vidět v jeho očích, jen se tam musíme dívat. Ten pohled nám říká - jsi pro mě vším!!!